Popravdě Jana pannou dávno není, to by dnes neměla kulatící se bříško, ale hodil se mi rým do nadpisu a příběh tak začal od konce. Pojďme tedy pěkně zpátky na začátek.
Jana je mou kamarádkou něco přes 12 let a v době, kdy jsme se seznámily, nechtěla o dětech ani slyšet. Byla nespoutaná, plná života a plánů do něj, byla inspirativní, cílevědomá a milovala vysoké podpatky. V tom měla můj obdiv. Pochybuju, že ho měla i Janina páteř, ale to je na jiný článek :). Zkrátka jí slušely a ona je uměla nosit.
Dodnes se směju jejím příběhům z firemního kurzu konstruktivní kritiky, kdy se svými kolegy dokázala s ledovým klidem a v pozici dámy vyrazit dveře. Říkaly jsme jí Démonka. Před pár lety si našla kluka z Náchoda. Nejdřív k němu jezdila na víkendy, ale pak se kromě něj zamilovala i do jeho dvou labradorů (od začátku mají přezdívku Zlopsi) a osud byl na světě. Podpadky úhledně sbalila na půdu náchodského domku, obula tenisky a její páteř si pomyslela Aleluja.
Jak to tak v zamilovaných příbězích bývá, ti dva pak přišli spolu na to, že jen život, který žijí jeden pro druhého stojí za to :)- (to řekl Albert Einstein, byla bych to bývala ráda řekla sama, ale byl první).
Já a můj Jirka jsme se vypravili na veselku směr lázně Bělohrad. Byli jsme řádně ustrojení, jak se na svatební hosty sluší a patří. Obálku na peníze, kterou jsem v Albi vybírala celou věčnost jsme naplnili obsahem a vyrazili směr bujaré veselí. Protože jsme ale nekoneční kávomilci, zastavili jsme se u mekáče na „jedno“. Bylo moc dobré a my dva se pěkně naladěni vydali znovu na cestu bez povšimnutí, že obálka zůstala ležet na lavici, a tak jsme milým novomanželům nadělili novou. Tak trochu jsem tušila, že už mimčo ti dva nějakou dobu řeší, ale zatím jsem znala jen obrysy.
K veselce potměšile nevesele
Končí humor a začínají seriózní fakta vztahující se k našemu tématu. Jana si tradičně užila šuškandu lidí typu „asi jim to nejde, už na to má věk, tak moc by jim miminko slušelo“. Užila si mimo šuškandy i dotazy šité přímo na tělo, někdy kultivované a někdy lehce křupanské. Každá, kdo jsme někdy měly nálepku „snažilka“ je moc dobře známe.
Minulý rok se Jana obrátila na mě s tím, že by ráda zkusila akupunkturu, protože mimčo se jí a Martinovi zatím vyhýbá. V dalších odstavcích se dočtete Jančinu přímou zpověď, jaký byl sled událostí a jakými křovinami si spolu s Martinem klestili cestu.
Očima Jany
Před třemi lety jsme se rozhodli, že by k našim dvěma chlupatým „klukům“ mohl přibýt malý zloprcek. No a vyšlo to hned napoprvé. Těšili jsme se z nové role a já se těšila na svoji první těhotenskou průkazku, pro kterou jsem si šla. O to větší byla bolest slyšet paní doktorku říkat, že nevidí srdeční činnost… Věta, kterou si nikdo nepřipouští. Všechno musí být přece v pořádku, jsem zdravá, sportuji, žiji zdravým životem… Bylo to v téměř v 11 tt. Místo těšení se z průkazky, jsem jela rovnou na revizi dělohy. Byly přede mnou 2 opravdu těžké měsíce, než jsem se z toho psychicky dostala. Bohužel vždy se v okolí našla „dobrá“ duše, která se ráda zeptala, proč už nemáme rodinu a ránu znovu otevřela. Potřebovali jsme oba, jak já, tak Martin čas se s tím vyrovnat. Nebylo to jednoduché období, ale i přes větší bouřku jsme to zvládli. Za třičtvrtě roku jsme si řekli, že bychom to mohli zkusit znovu, to už jsme plánovali svatbu (teda hlavně já 😊). Povedlo se to hned druhý měsíc našeho snažení. Živě si pamatuji tu radost, když jsem počůrala těhotenský test a byly tam dvě čárky. Těch 14 dní do první kontroly bylo nekonečných. Pamatuji si to, jako by to bylo dnes. Byl čtvrtek, jeden den před kontrolou. Seděli jsme na zahradě, a mluvili o tom, jak je super, že se na nás usmálo štěstí takhle rychle. Jako kdybych to zakřikla, za chvíli jsem cítila, že něco není v pořádku. Bohužel jsem začala krvácet. Na pohotovosti mi řekli, že se jedná o mimoděložní těhotenství a je nutná okamžitá operace a odstranění pravého vejcovodu. Přišlo mi to jako noční můra ☹. Asi mi z toho všeho pomohla svatba a všechny ty přípravy, kterých jsem měla plnou hlavu, protože termín byl už za necelé dva měsíce a já neměla čas se přehrabávat v tom, co se stalo.
Dítě jsme si oba přáli, ale báli jsme se, aby se neopakovalo další mimoděložní těhotenství. Gynekoložka mi s ohledem na můj pro ni dle tabulek „starý“ věk (bylo mi v té době 36) doporučila cestu IVF. Našli jsme si kliniku, vyplnili dotazníky, Martin podstoupil spermiogram s výsledkem „spermašampionů“ a čekalo nás první IVF.
Naivně jsem si myslela, že když to šlo přirozeně ihned, tohle musí být tutovka. Bohužel, ani 3. IVF nebylo úspěšné (a to jsme měli vždycky krásná embrya). Při čtvrtém pokusu mi bohužel odebrali nezralá vajíčka a já se nějak nemohla srovnat s větou paní doktorky, že to se prostě někdy stane. Ať si prý domluvím nový termín… Vyvolalo to ve mně psychický blok, že už nechci podstoupit další hormonální stimulaci, že už nechci podstoupit další IVF, i když by to měla být jediná cesta k dítěti. Jelikož mi pravý vejcovod vzali kvůli mimoděložnímu těhotenství a levý vaječník s funkčním vejcovodem nebyl schopný ani po stimulaci vytvořit kvalitní vajíčka (nebo spíš z 80 % nebyl), bylo mi řečeno, že IVF je de facto jediná šance, jak otěhotnět. Člověk tyto informace potřebuje vstřebat a ujasnit si, co vlastně chce. Díky tomu, že mám vedle sebe tak skvělého manžela, který mi byl a je neskutečnou oporou, řekli jsme si, že dokážeme žít přece plnohodnotný život i bez dětí. Sice bude jiný, ale nebudeme první ani poslední. Dali jsme si asi 3 měsíce od nezdařilého odběru vajíček pauzu a já se rozhodla navštívit svoji Karoli a její malou Teušku. …
No a pak už ten příběh znáš 😊 Hodila jsem se psychicky do klidu, ty jsi ze mě jednou za 14 dní udělala ježka a já už pak jen čekala na další ovulaci s tím, že jsem nikdy nevěděla, jaký vaječník bude ovulovat. Pořád jsem nějak nebyla připravená na další IVF, i když jsi mě na něj připravovala. Byl to ten nejkrásnější dárek k Vánocům. Sice to byla podle druhého ultrazvuku hned trojitá radost, ze které jsme upřímně byli dost v šoku, ale příroda to bohužel nakonec vyřešila sama do 8 tt a teď čekáme malé lvíče, které je a bude bojovník 😊
Očima TČM
Z pohledu čínské medicíny se jedná o stagnaci jdoucí ruku v ruce s nedostatkem Yin – (principy pilířů čínské medicíny rozepíšu v jiném článku). Každý další pokus provázený hormonální substitucí vyčerpává zdroje – vyčerpává hmotný substrát našeho těla, tím následně vzrůstá vnitřní horkost a vysušuje tělesné substance (tekutiny JinYe). Stejným způsobem se v těle chovají například kortikoidy, antidepresiva, očkovací vakcíny aj. Po každém takovém pokusu je tedy nutné doplnit Yin a podpořit krev Xue. Jana byla v té době navíc podobně jako většina žen, které řeší neplodnost značně zimomřivá, měla chladné nohy, bílý povlak na jazyku a chlad v podbřišku i bedrech. To vše výše zmíněné mě vedlo k tělesnému nedostatku.
Terapie
Jana za mnou z Náchoda do Prahy vážila cestu každých 14 dní pod dobu tří měsíců. Terapii jsem zacílila na zahřátí a vyživení středního a spodního Jiao (zářiče), zároveň pak na bederní oblast, kde sídlí Mingmen (dle TČM zdroj vší energie těla). Aplikovala jsem body na rozhýbání stagnací v těle a celkově podporu směřovala na vyživení a posílení těla tak, aby bylo připraveno na blížící se zátěž, kterou bezesporu proces IVF je.
Ponožky mohou hrát v životě zásadní roli
Na jednu z terapií Jana dorazila s bolestí břicha, celkově se necítila dobře a mezi řečí z ní vypadlo „a Martinovi teď smrdí ponožky“. Můj detektivní smysl začenichal, že je něco jinak, a tak jsem tentokrát zvolila body na podporu již prokázaného těhotenství, přestože to zatím bylo jen v intenci mých domněnek.
Co dodat na závěr? Snad že Martin je kluk jak z cukru a jeho ponožky samozřejmě běžně nesmrdí :). To jen v Jančině středu se i bez IVF tou dobou zabydloval nový život a její samičí smysly příroda přirozeně katapultovala na vrchol.
Mimčo, které se má narodit přesně ve stejném termínu jako má nejmladší dcera Tea, je tak mou srdeční záležitostí. Tenhle příběh bych přála zažít všem ženám a mužům, kteří mají v životě jeden nesplněný sen, a tak se snaží zdolat hory doly, jen aby ho naplnili.
Ilustrační foto: já a můj partner Jirka na oné svatbě. Povšimněte si prosím cedulky, kterou držím :). Od té doby už jsem na svatbách chytila cca tři kytice, vyfasovala jeden podvazek , porodila mu dceru a co myslíte? :)))
Přeju Vám všem boží den,
Karolína K.
*TČM – tradiční čínská medicína
A jestli se Vám článek líbí, nestyďte se mu dát palec nahoru a nebo poslat tam, kde pomůže a projasní den :).
